Seriál: Almužna

Milí čtenáři,

mé legendy nejsou psány tak, jak jste zvyklí z knihoven či knihkupectví. Píšu povídky přibližně tak, jako byste se dívali na televizní seriál. Mně se to velice líbí, tak se to snad zalíbí i někomu dalšímu.

V minulých dílech jste viděli...


"...My !" uslyšel muž ve své hlavě "jsme bohové !" pokračoval pomalu hluboký a přitom mírný hlas k muži, který byl neschopen většího pohybu "my ! jsme ti, kdo vaši rasu před miliony let přivedli na tento svět" a muž se dál jen třásl "ale až teď přišel čas," pokračoval tvor "čas, pro náš návrat". Záře jiskřící bytosti zesílila, zdá se jakoby se zhušťovala ještě víc a ve zlomku vteřiny byla všude okolo jen tma. ... Druhý z bezdomovců běžel jak mu nohy stačily. Najednou se před ním rozrostly husté plameny, ale on jen zavřel oči a už už po něm chňapaly větrné šlahouny, když si rukama zakryl obličej a vší silou proskočil ohněm. "Ááárrgghhh !" řval. Dopadl celým svým pošramoceným tělem na louku za lesem. Jen s posledním vypětím sil pozvedl hlavu a sotva se mu otevřela pusa, ještě než stačil cokoli říct, bezvládně upadl k zemi..."

Ale teď už...

Seriál Věku šestého: Díl druhý - Almužna 

květen 2013, další den odpoledne, vesnice okolo Brna, Česká republika

Jakýsi pobuda prochází vesnicí "dejte starému chudáku aspoň něco málo k snědku" díval se žadonícíma očima "prosím !" pomalu pronáší a již rychle se sklopeným zrakem se pokorně dívá na zem, když kolem něj prochází lidé. "Co tu děláš ?" obořil se proti němu muž "tady nemáš co žebrat" a bezdomovec rychle utíkal ve strachu před agresivním člověkem. Div, že na něj nevzal bič. 

Takhle žebrák procházel ulicemi a jednou na něj někdo vylil kýbl s vodou a druhý na něj málem volal policii. Všichni byli lakomí a ani kousek chleba mu nechtěli dát, ba dokonce byli na něj o to víc hnusní. Muž bez domova se pokusil o štěstí ještě v posledním domě té vesnice. Byla to spíš stará chatrč, div že ji nepřešel. 

"Smilujte se" pokorně se díval k zemi, když vyšla žena středního věku ze dveří "smilujte se nad starým žebrákem", div se před ní nerozbrečel. "Vstaňte prosím vás" pomalu mu pozvedla rukou hlavu vzhůru "a pojďte k našemu stolu" pousmála se na něj. Žena byla milosrdná, ale přesto ne zrovna dvakrát majetná. A tak sotva žebrák dosedl, svým dětem od úst vzala kousky chleba "na tady máte, já svým dětem dám něco později" snažila se ze svých úst vyloudit aspoň trochu úsměvu "a ať vám pán bůh dá něco lepšího" pohladila ho po zádech.

"Nechť vám štěstí i zdraví přeje milá ženo, ať se vám tento skutek desateronásobně nahradí" díval se na ni upřímnýma očima "a cokoliv začnete dělat, dělejte do západu slunce" rozhlížel se po jejích dětech, když pomalu vstával od stolu.

"Zaplať vám to pánbůh pane" děkovala žena i se svými hladovými dětmi, přestože ne tak docela chápala jeho slova. 

Žena se před nedávnem stala chudou vdovou a o své dvě děti se starala jak jen mohla. Bezdomovec jí ještě na cestě pryč zamával a pak si o to víc žena uvědomila, že nemá co dětem dát k večeři. 

Před několika měsíci dostala od bohatého muže tři záhony lnu, za které mu zaplatila mnohadenní těžkou prací. Bylo ji tak dovoleno, aby si sama nasbírala pro sebe len. Jakmile si ho vlastnoručně i spředla, pak jí z toho tkadlec udělal zhruba dvacet loket plátna. Tohle představovalo téměř všechen její majetek, a proto si ho schovávala na zimu, až bude potřeba teplých košil.

Děti hladem plakaly a samotné ženě bylo také do pláče. Nevěděla hned co dál a tak ji po chvíli napadlo, co kdyby prodala několik loket plátna a za to koupila chléb a sůl. Začala tedy měřit plátno, měřila a dále zase měřila a to jak bezdomovec věštil, až do západu slunce. A tak ze svých původních dvaceti loket chudá vdova naměřila tisíce loket plátna. 

Se slzavýma očima radostí děkovala "zaplať pánbůh, zaplať pánbůh" objímala své děti. Vydala se tedy alespoň zatím s několika lokty plátna za nejbližším nákupčím "je vám to málo ?" díval se na překvapenou ženu mírně agresivní muž "taky nemusíte dostat nic" zavrčel na ni. Sklopila oči a nechala si vyplatit aspoň to minimum, co mohla. 

Další den se v centru vesnice konal trh a tato chudá žena tam v naději přinesla své plátno. Vypadalo na kus poctivé práce a lidem se líbilo a tak jí za něj dobře zaplatili. Zanedlouho si žena mohla dovolit koupit dvě krávy a kousek pole k tomu. Najala si brigádníky a sama s nima pracovala.

To se znelíbilo právě agresivnímu nákupčímu lnu, který nechápal, jak je možné, že tak rychle ta chudera zbohatla. Vždyť ještě nedávno neměla co do huby svým dětem. Proto se vydal se zcela odlišným přístupem k domu čerstvé zbohatlice. Přestože spolu začali vycházet mnohem lépe, muž přesto všechno nebyl k ní úplně upřímný. 

Jednoho večera při sklence vína se nákupčí lnu rozpovídal a společně se zbohatlicí mluvili o tom, jak se dostala ze své chudoby. A tak se muž dověděl o bezdomovci a jak se k němu zachovala a co jí on od srdce přál. A tak ji po několikáté sklence dříve agresivní muž vypověděl o bídě, která je i v jeho domě "přesto, že máme hodně peněz, přesto nám to nestačí, hodně projíme a tak". Poprosil ji tak, jestli žebráku nevyřídí, aby přišel i k nim "nu nevím pane jestli se s ním ještě uvidím" ale i přesto dále popíjeli další sklenky vína.

O měsíc později, ranní hodiny, vesnice okolo Brna, Česká republika

Aniž by to žena tušila, bezdomovec se znovu vydal cestou přes stejnou vesnici jako v květnu. Tentokrát však z druhého konce. "Vítejte pane !" otevíral žebrákovi nákupčí lnu se sklopeným zrakem a stejně jak zbohatlice, i on vzal svým dětem chleba od úst a dal ho staršímu muži na druhé straně stolu.

"Zaplať Vám to pánbůh pane !" rozhlížel se po místnosti i prohlížel si přihlížející děti "zaplať vám to pán bůh na stotisíc krát" a po asi půl hodině vstal od stolu "přeji Vám milý pane," díval se na usměvavého nákupčího "abyste dělal do západu slunce všechno to, co začnete" a nákupčí po rozloučení a poděkování zavřel za ním dveře.     

Ve svém bohatém domě si nákupčí opět sedl do obývacího pokoje a v tom se ozvalo "tati, neteče voda" a on si vzpomněl, že mají na dvoře studnu. Nechtělo se mu jít do obchodu a tak se po dlouhém přemlouvání vydal s konvicí napumpovat vodu, aby všichni měli jak uhasit žízeň v tom červnovém horku. 

Ale jak jednu konvici naplnil, nebesa se mírně ztemněla a zajiskřily v nich zářivé šlahouny formující se do tvaru lidských očí. Muž rychle cukl hlavou směrem k praskajícím mračnům a šel hned pro druhou, pak pro třetí konvici, čtvrtou a další a další a tak stále dokolečka a to až do západu slunce. 

Konec dílu druhého: Almužna

2 komentáře:

  1. Mýliš sa :) Prítomný čas nie je žiadna novinka. Knihy sú bežne písané aj v týmto štýlo, len minulý čas je o dosť rozšírenejší (a možno aj vyhľadávanejší), ale poznám ľudí, čo by na tvoj štýl nedali dopustiť :)

    OdpovědětVymazat