Milí čtenáři,
mé legendy nejsou psány tak, jak jste zvyklí z knihovny či knihkupectví. Píšu povídky přibližně tak, jako byste se dívali na uměle vymyšlený televizní seriál. Mně se líbí, tak se snad zalíbí i někomu dalšímu.
V minulých dílech jste viděli...
UPOZORNĚNÍ: Některé části na těchto stránkách uvedeného příběhu mohou obsahovat prvky hororu a krutého, nelidského jednání. Dobře zvažte, zda chcete číst takový příběh.
Seriál: Díl čtvrtý: Město nemrtvých - část první
"Raauggghhh, aaurrghhh, raf !" pomalu zombíci slintali se zakrvavenými rukami jeden po druhém, když s sebou trhli, aby si urvali kus ze stříkajícího těla, kterému voják před chvílí ustřelil hlavu. "Aurghhh, raugh, raf !" se všude nechutně detailně ozývalo z toho, jak si všichni rozporcovali již nehybné tělo.
Dařilo se mi vyhýbat konfliktům, jak to jen šlo. Ale již jsem pochopil, že tady bude potřeba spolupráce... sám to nezvládnu...
Další prosincové ráno, Brno 2013, Česká republika, současnost
Pomalu našlapuji, když s pomalými kroky vcházím do mírně zasněžené ulice. Snad si mě nikdo nevšimne, zašeptal jsem sám pro sebe, když se rozhlížím po místních prodejnách. "Tady to teda vypadá" řekl jsem si trošku nahlas při pohledu na vyrabované obchody. Pod mými kroky trochu zaskřípalo sklo od rozbité výlohy "psst" zasyčel jsem pro sebe trochu a zastavil se přímo na místě. To by mi ještě tak scházelo... otráveně dodávám a sotva jsem dořekl, cukl jsem hlavou a za mnou u prodejny jsem uviděl divně vyhlížejícího zakrvaveného chlápka. I jeho kroky byly podivně se klimbající. "C co to kurva... co si zač ?!" polohlasem směřuji svou řeč k němu...
Sotva jsem chňapl po jedné ze zbraní, která visela hned kousek ode mě, zombík se rozběhl "áárrrghhf" a s otevřenou tlamou na mě skočil až mi zbraň vypadla kousek za mě. Sotva jsem dopadl na zemi "ááárrrrffff !" slintal všude okolo nad mou hlavou až se mi něco z jeho slintů dostalo do úst "fůůj ty volé zkurvenéj" odstrčil jsem jej rychle od sebe. Snažím se rychle za každou cenu vstát, ale nějak mi to podkluzuje "do prdele" kleju při pohledu na zasranou zem "musím si někde splašit lepší botky... fuj co to je za smrad" doplnil jsem rozhlížejíc se okolo. Už jsem fakt měl chuť použít své božské síly, ale naštěstí jsem si vybavil slova Hermova zavčasu.
Sotva jsem se začal sápat po mém ručním samopalu, okolo rozbité výlohy se srocoval dav dalších nemrtvých "ó né, né, nééé, néééé !" řval jsem chytajíc po své zbrani. Už už mi chtěl ukusovat z mého stehna, rychle jsem se vyhoupl a otočil směrem k nim a okamžitě dal stlačil svůj prst na spoušti. "Tak a teďs skončil... ty ha..." s ozvěnou se táhlo a náhle vystřelovala jedna kulka za druhou do zohyzděných hlav všech těch zombií okolo "ty hajzléééééé ! !" a sotva dopadla jedna hlava na zem, další hned následovaly a dopadaly kousek vedle svých rudě stříkajících od nervů cukajících těl "rooaaaaguuuhhhhghh !, všude bylo slyšet jen nechutné pomalé mlaskání.
Věděl jsem, že za chvíli tu mám celou legii nemrtvých, když si nepohnu a tak jsem se rozeběhl a vyběhl schodiště až úplně na střechu. Tam naštěstí jich bylo jenom velice málo, tak maximálně dvacet až třicet.
Centrum města Brna, Česká republika
Došel jsem do srdce druhého největšího města této republiky a nestačil se divit. Vlastně v jádru mě to ani moc nepřekvapilo, ale bylo to hnusný. Věděl jsem, že tady s největší pravděpodobností už běžné smrtelnické metody nepomohou. Přesto si říkám, že to zkusím jako smrtelníci nějak dál a dál...
Z výšky jsem si všiml pár letounů a helikoptér, ale jejich počet se ztenčoval "á sakra, dostávají na prdel" zašeptal jsem pro sebe "toto nedopadne dobře" říkám si nahlas " když kousek vedle v ulici policie i vojáci nejenže prohrávají svůj boj, ale mnozí se mění v zombíky. Rychlost jakou se virus rozšířil a dále rozšiřuje je děsivá. Pro každého však z jiného důvodu.
Celou dobu se musím pohybovat po střechách domů, protože ty kurvy nemrtvý jsou všude. Však ani tady na střechách nejsem úplně mimo jejich dosah. Přestože mě nemůžou zabít, tak mi i tak můžou překazit můj plán a to by mělo za následek mnohem horší věc, než kdyby mě ti zombíci zabili hned teď. A tak nemohu využívat nic než jen toliko, co běžný smrtelník. Alespoň zatím...
Právě se nacházím v opuštěné vojenské škole. Opatrně našlapuju a přesto se co nejrychleji snažím dostat do skladu zbraní. Beru s sebou co je jen trochu možné. A protože jsem nikdy z takových zbraní nestřílel, zamkl a zabarikádoval jsem se pro jistotu v té místnosti a trošku se v tom zaučil. Naštěstí tam mají i terče pro střelecký výcvik a ovládat ty zbraně není až tak složité. Takže jsem si to aspoň trochu osahal. "Ááá" nadechl jsem se radostí s přimhuřujícíma očima "copak to tady... ?" přibližuji se k bedně s povědomým označením "že pak to jsou ty... ?" šeptám si pro sebe pozvedávajíc lišácky své obočí "výbušný náboje... ó... ó... !?" usmívám se.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat